I. HLEDÁNÍ BOHA - 1. Čekárna na smrt?
Od prvního okamžiku, kdy člověk přišel na tento svět, spěje k poslednímu okamžiku, kdy tento svět opustí. Vypadá to, jakoby kdyby se narodil do čekárny na smrt. Odkud sem přišel? Proč je tady? Kam jde po smrti? To jsou otázky, na které hledá odpověď z času na čas snad každý člověk. Lidskámoudrost mu však nabízí pouze dohady těch, kteří za svého života neviděli nic z toho, co je mimo zdi čekárny. Přesto, řada z nich sebejistě tvrdí, že čekárna i její obyvatelé jsou produktem náhody a že venku nic není. Ti, kteří zemřeli, již prý také nejsou. Doporučují Vám hledat smysl a štěstí života v čekárně na smrt. To je dost depresivní doporučení. Depresivní nálada se pak promítá do životního stylu zejména dospívající mládeže, která více než kdokoliv jiný hledá vlastní identitu a smysl pro svůj život. Černá barva, vyobrazení lebek a kostí i jiných symbolů smrti v modních trendech jsou nejviditelnějším projevem životního pesimismu. Většina lidí se nakonec s lidskou moudrostí spokojí a pokouší se “smysluplně a šťastně” prožít čekání na svou smrt. Přesto, kdesi v koutku srdce nejednoho člověka, jsou pochybnosti i strach ze smrti, jehož intenzita se stupňuje s tím, jak se konec přibližuje.
Co když tam venku přece jen něco nebo Někdo je? Co když ti, kteří zemřeli, nepřestali existovat? Jaká je jejich existence? Co bude se mnou po smrti? Lze zjistit pravdivou odpověď na tyto a další otázky?
Nyní si přestavte, že před pár tisíci lety se v této čekárně narodil člověk, který o sobě tvrdil, že je synem Stavitele, jež vybudoval čekárnu, stvořil lidi a poskytl jim vše, co potřebují k životu. Tvrdil, že jeho Otec si přeje, aby lidé poté, co opustí tuto čekárnu, přišli do jeho nádherného domu a zde s ním žili na věky jako jeho děti. Brání jim v tom však zlo, kterého se každý z nich dopustil ve svém životě a které si spravedlnost Otce vyžaduje potrestat. Učil lidi, jak mají žít a co mají udělat, aby mohli přijít do věčného domu Otce. Dále předpověděl o sobě, že bude trpět, bude zabit a třetího dne vstane z mrtvých.
Na potvrzení pravdivostí svých slov pak konal činy, které nejsou v moci člověka – uzdravoval chromé, slepé, křísil mrtvé, chodil po vodě, utišil bouři, z malého množství jídla nasytil tisíce lidí atd. Jeho vlastní rod mu však neuvěřil, že je synem Stavitele. Odsoudili ho k trestu smrti a nechali popravit nepředstavitelně krutou smrtí přibitím na dřevo. Zemřel. Byl pohřben do hrobu vytesaného ve skále a uzavřeného obrovským kamenem. Jeho nepřátele nechali hlídat hrob vojáky. Ti, kteří mu dříve uvěřili, ztratili veškerou naději, jež do něho vkládali. A pak se to stalo. Třetího dne byl nalezen kámen odvalen od vchodu do hrobu a hrob byl prázdný. Po následujících čtyřicet dnů se syn Stavitele vzkříšený z mrtvých opakovaně ukazoval těm, kteří mu dříve uvěřili a posiloval jejich víru. Jeden z nich dříve prohlásil, že neuvěří, dokud se vlastníma rukama nedotkne ran po hřebech v jeho těle. Když to později udělal, uvěřil. V jednom případě se vzkříšený syn Stavitele ukázal pěti stovkám současně přítomných lidí. Později byl před zraky svých nejbližších vzat vzhůru do nebe k Otci. Ještě předtím však řekl svým následovníkům, aby hlásali dobrou zprávu o tom, že svou smrtí vzal na sebe trest za hříchy lidí, vstal z mrtvých a ty, kteří jej přijmou za svého záchrance (před trestem za jimi spáchané zlo – hříchy),čeká po tomto životě věčný život v nádherném domě jeho Otce. Ty, kteří jej však nepřijmou za svého záchrance, čeká po tomto životě věčný trest za jejich vlastní hříchy.
Asi jste poznali,že mluvím o Božím Synu Ježíši Kristu jako našem zachránci. Všichni “moudří” lidé, co kdy v minulosti žili na zemi, zemřeli a zůstali mrtví. Následování jejich lidské moudrosti znamená čekat na smrt a následovat je do hrobu. Ježíš Kristus jako jediný zemřel, byl pohřben, vstal z mrtvých a žije navěky. Následování Boží moudrosti, kterou On učil a která je pro nás zaznamenána v Novozákonních Písmech Bible, znamená čekat na život věčný s Bohem v Jeho nebeském království.